spot_img

Jan Olbert – nevyšlapanými cestami

Jsou umělci, kteří jsou šťastni, objeví-li svůj styl a způsob vyjádření, k radosti své i uměnímilovného obecenstva. Je třeba se ale i nějak živit. Fotograf Jan Olbert to vnímá poněkud jinak.

Jan nepatřil k nejlepším studentům. Často slýchal: Mohl by mít lepší výsledky, kdyby omezil své vedlejší zájmy. Těch zájmů bylo víc! Sport, hlavně atletika, zpěv, kytara, poezie, fotografování… To všechno v jeho životě zůstalo. Místo atletiky se dnes věnuje spíš turistice a také cyklistice. A jak můžete vidět v naší galerii, fotografie ho zajímá nejvíc.

Jde-li to líp, udělej to líp
To je krédo, kterým se náš host odmalička řídil. Ne nějak záměrně. On to zkrátka jinak neumí. Pokud jde o zpěv, posunul se od lidovek, které zpívali doma s maminkou, do pěveckého sboru Bohumila Kulínského. Vydržel tam tři roky. Protože absolvovat třikrát týdně několikahodinové zkoušky, bylo to pro kluka, který dělal ještě atletiku, přece jen časově náročné.

„Pak jsem si koupil kytaru a později s kamarády začal hrát bluegras. Měli jsme i úspěch, ovšem toužil jsem se posunout dál. Chtěl jsem umět hrát i rozložené akordy pravou rukou a začal jsem studovat klasiku u profesora Juřicovi. Zjistil jsem, jak na to. Naučil se techniku, ale pak už jsem nechtěl jít vyšlapanou cestou, spíš se rozvíjet sám. A začal jsem také pomalu skládat hudbu pro kytaru,“ vzpomíná Jan.

Fotografie – čas klubů
Na střední škole se student Olbert vrhl také do fotografování. Od Kijeva přešel k Praktice a pak si oblíbil Minoltu. „Zjistil jsem, že ve Vysočanech je při ČKD fotoklub. Dělali jsme i výstavy. Po dvou letech jsem vyhledal jiný klub, kde byli i kluci z FAMU a dobří staří praktici. Tam šla úroveň nahoru, soutěžilo se, ale nakonec se místo úvah o fotografování a praxi, zase vytáhla láhev…“

Po vojně se tento neúnavný lovec krásy přihlásil na Institut výtvarné fotografie v Olomouci a po návratu, vyzbrojen třemi roky studia, si troufl do Českého klubu fotografů amatérů na Žižkově (KFAŽ), kam chodíval občas i Josef Sudek a posléze i Jan Saudek a další fotografové zvučných jmen. Jenže končívalo to zase u vína…

„Nakonec nás asi deset fotografů z klubu odešlo a u kamaráda Janaty na chalupě v Pojbukách u Pacova jsme si vytvořili klub vlastní. Fotili jsme klasická zátiší, akty v přírodě i různé cykly dokumentující určitý děj a třeba i různé eseje.“

Fotografování autor propadl tak, že se v něm koncem 70. a začátkem 80. let začal ztrácet. Od volné tvorby nechtěl odejít a za zakázky, které ho živily, platily sportovní oddíly a další agentury stále méně a se zpožděním. Nebylo to jednoduché…

„Tehdy mi poradil ing. Miroslav Bílek, budoucí lektor a výborný fotograf, ať si najdu džob, kde si slušně vydělám, a focení a svým dalším koníčkům se věnuji v klidu ve volném čase. ´Je to náročné, ale když to vydržíš, nastane moment, že se ty věci začnou propojovat´ říkal. Měl pravdu.“

Jak si vyvážit čas a klid
Při hledání práce měl autor štěstí. Od třiasedmdesátého roku byl zaměstnán v České televizi jako technik a později i střihač. „Sloužily se šestnáctky, tak jsem mohl mít každý měsíc týden volna na focení nebo na muziku. A ušetřené dovolené jsem využíval k cestám po světě,“ vysvětluje náš host, který později pracoval jako fotograf, výtvarník a grafik pro grafické oddělení TV Nova.

Vznikaly veduty z měst, obrázky noční Prahy, ale i portréty, úžasné krajiny z Kavkazu, kde vylezl až na Elbrus. Na kole objel půl Evropy, Provence, Korsiku, Toskánsko. Na lodi Chorvatsko, v Turecku fotil mešity. A v Ostravě, když po koncertě kamarádi z jeho kapely sedli k láhvi, fotil Jan přízračné noční město.

Bylo co vystavovat a na Kavčích horách pro to byl i prostor. Obdiv autora těšil, ale po čase ho začal pronásledovat pocit, že by i hezká fotka neměla být jen popisná, měla by říkat ještě něco navíc. „Začal jsem fotit opadané omítky a praskliny, kůru starých stromů, hledal jsem zajímavé momenty nebo tvary vedoucí k abstrakci, a přemýšlel o obsahu, významu a výpovědi těch záběrů.“

Čekání na ozvěnu
Inscenovaná fotografie, která se stala v 80. letech minulého století velmi módní, Jana nelákala, a tak se snažil prohloubit výpověď pomocí cyklů. V nich vyjadřoval posunem světla a celkové atmosféry určitou křivku čtení, která nebyla manipulací, ale vlastně čekáním na ozvěnu, jak říká.

„Uvědomil jsem si, že nejde ani tak o to, co fotit, ale jak a kdy to vyfotit. Hrál jsem si s měnící se atmosférou různých zákoutí doma i v plenéru, třeba s průhledy na setmělých Hradčanech po dešti, v mlze nebo zase v ateliéru mezi sochami Olbrama Zoubka. Z Minolty jsem časem přešel na Canon D5 Mark III s objektivy různé ohniskové vzdálenosti, s nimiž jsem dodnes spokojen.“

Počátkem nového milénia se už běžně fotilo i na cenově dostupnou barvu, ale Jan si výtvarné fotografie častěji koloroval sám. „Trochu jsem si s tím i hrál, vykrýval určitá místa, spojoval barvy nebo vytvářel nekontaktní prostředí a naznačoval štětcem linky nebo kontury. Mělo to taky docela úspěch. A já se ocitl na krok od objevu, který mě na čas velmi zaujal. Z toho vznikl i cyklus SEN“.

Pomohla náhoda
Náhoda pomohla na svět mnoha vynálezům. Jan Olbert tenkrát vyvolával fotky. Vylil vývojku z tanku a zapomněl nádobu vypláchnout vodou. Vývojka tedy stále trochu působila i v ustalovači, který tam nalil. „Někam jsem odběhl, ale hned, jak jsem se vrátil, mi došlo, co se stalo. Myslel jsem, že jsou obrázky zkažené, ale pak jsem uviděl zajímavé siluety. Hned jsem vytáhl sešit a dělal záznamy. Než jsem se naučil cíleně ovlivňovat solarizaci částečných osvitů před koncem vyvolání negativů, uběhlo několik měsíců,“ vysvětluje autor.

Představy, které výtvarník při tomto postupu má, nemusí vyjít na sto procent. Je to trochu sázka. Myslím, že jde o velmi krásné pokusy. Je to jeho know-how. Ale ani u této ojedinělé metody náš host nezůstal. Splnil si to, co chtěl, a jde dál. V poslední době ho zajímá hlavně panoramatická fotografie, protože umožňuje uchopit přírodu úplně jinak než při normálním vidění.

„A hlavně mě baví užívat si nejen fyzický, ale i duchovní život a jeho nekonečně nádherné možnosti. Spolu s přítelkyní Bohunkou chodíme na výlety a jezdíme po světě. Dolomity a hory vůbec milujeme. Samozřejmě oba vždycky s fotoaparátem, protože hledáme své inspirace i v přírodě.“ Takže se můžeme těšit na další výstavy a další netradiční pohledy na svět, které nám přiblíží svým objektivem neúnavný fotograf Jan Olbert.

Curiculum vitae
Jan Olbert se narodil roku 1950 v Praze, kde i žije. Po Střední průmyslové škole stavební pracoval necelé dva roky v ČKD, aby mohl jít na zkrácenou, pětiměsíční vojenskou službu. V roce 1979 absolvoval Institut výtvarné fotografie v Olomouci a později ještě školu pro lektory a porotce (prof. Ján Šmok, prof. Vl. Birgus a další). Byl členem SČF a fotoklubů, např. KFAŽ a fotoskupiny OSA (Olbert, Suková, Altman) a spolu s nimi i vystavoval.

Dnes je členem Jednoty umělců výtvarných tj. v dobré tvůrčí společnosti malířů, fotografů a sochařů a s nimi – kromě samostatných výstav – také společně vystavuje. Věnuje se i hře na kytaru a skládání hudby (např. skladba Introdukce pro varhany k znovuotevření kostela Narození sv. Jana Křtitele ve Svatém Janu pod Skalou). Napsal a fotografiemi doprovodil knihu o lidovém výtvarníkovi Emilu Károvi ze Svatého Jana pod Skalou, jehož drobná malovaná dílka jsou rozeseta doslova po celém světě, a též knihu poezie Žít svůj život.

Text: Marie Rubešová

Foto: archiv Jana Olberta

Předchozí článek
Další článek

Doporučené články

Sledujte nás

0FanoušciTo se mi líbí
3,692NásledovníciNásledovat
0OdběrateléOdebírat
- Advertisement -spot_img

Plzeňské veletrhy úspor

Plzeňské veletrhy MODERNÍ DŮM A BYT a ŽENA A DOMOV sice letos slaví 15. výročí, ale čas slavit není. Oblíbená dvojice veletrhů v hale...