Skutečně máte dojem, že by stačilo otevřít dvířka – a nastartovat. Ostatně podobně okomentovala precizní vzhled autíček Jiřího Rameše už jeho učitelka kreslení na devítiletce v Děčíně. Auto prý bylo dokonce první slovo, které v životě pronesl. Tomuto tématu zůstal věrný dodnes, jen místo tužek, tuše a akvarelových barev vystřídal akryl.
Děčín byl příjemným městem dětství, ale pokud jde o malování, Jiřího představy nenaplnil. V Lidové škole umění byl jen párkrát, protože se tam nemalovala auta… Po devítiletce toužil jít do Prahy na grafickou školu, ale přihlášku ani nepodal. Maminka soudila, že by to bylo nejisté živobytí. „Rozhodl jsem se tedy pro automobilovou průmyslovku v Mladé Boleslavi, ale nebyl jsem dobrej v matice, tak mě nevzali,“ konstatuje. Při přijímacích zkouškách na děčínskou strojírnu sice v tomto předmětu taky nezářil, ale přijali ho. A pořád se pilně věnoval kreslení. V posledním ročníku se dokonce odhodlal poslat několik kreseb do Světa motorů. Kupé Škoda 110 R mu otiskli!
Kam jinam než do Avie!
Po maturitě pracoval půl roku v propagaci děčínského Feroxu u výtvarníka J. Antoně, kde mu sehnal místo otec (i on si ostatně také rád maloval pro sebe obrázky). Pak přišla dvouletá vojna a po návratu jeden měsíc ve Výstavnictví v Libni. „Pomáhal jsem psát hesla a nápisy – nic tvůrčího. Šel jsem tedy do Avie v Letňanech, do nejbližší automobilky, která byla tehdy v Praze,“ vzpomíná Jiří.
Byla to velmi dobrá volba. V Avii dělal katalogy a maloval součástky, což ho bavilo. Hodně spolupracoval s Václavem Límem, který byl továrním jezdcem Avie a posléze mnohonásobným mistrem Československa. „Stavěl své závodní formule ve fabrice, a protože znal mé obrázky z motoristických časopisů, přetáhl mě k sobě do konstrukce karosérií.“
Avie byla dobrou volbou i proto, že ve stavebním odboru pracovala fešná tmavovláska. Jiří nejdřív získal Alenku, a pak díky ní byt v sídlišti, které se tehdy, v roce 1978, teprve stavělo. Žijí tu dodnes, stěny plné aut. My si povídáme v obýváku, obrovské rýsovací prkno, na němž všechny ty parádní obrazy vznikají, je v ložnici sloužící i jako ateliér.
Být v centru dění
Jiřího těšilo malovat vše, co vonělo benzínem, ale tíhnul i k motosportu jako takovému. Začal spolupracovat s Motoristickou současností a s měsíčníkem Automobil a jezdit jako novinář na závody. „Psal jsem, fotil, a pak kresbami zachycoval auta i celou tu atmosféru. Nakonec mě šéfredaktor Automobilu v roce 1983 protekčně přetáhl do redakce.“
Na závodech se setkával s jezdci a šéfy jejich stájí a začal dostávat i soukromé zakázky. Zaměřil se také na trucky, jejichž jezdci měli o kresby velký zájem. Firma Mercedes-Benz si u něj dokonce objednala sadu obrazů pro svůj tým. Koníček začal Jiřímu slušně vynášet, ale odejít z redakce se neodvážil. Doma už měli dva kluky.
„Až po devadesátém roce jsem dostal nabídku, abych dělal pro autoškoly instruktážní obrazy. Byla to velká zakázka, věděl jsem, že když ji vezmu, budu muset jít na volnou nohu. Nabídku jsem přijal. Po půl roce sice ta práce skončila, protože přicházela elektronika, ale byl jsem rád, že jsem konečně svým pánem.“ V Automobilu zůstal Jiří Rameš jako externí grafik, tutéž nabídku dostal i z Autotipu, navíc stále ostošest maloval.
Boj s barvou
Když si ještě kreslil auta pro sebe, obdivoval ve Světě motorů obrázky Jiřího Nejedlého a Václava Krále. „Stíny dělali šrafováním, ale to mi příliš nesedělo,“ přiznává výtvarník. „Zjistil jsem ale, že černou propiskou – větším či menším tlakem – lze dosáhnout jemnějšího stínování. A právě tahle neobvyklá technika zaujala redaktory Světa motorů a nabídli mi spolupráci.“
Poprat se ovšem musel s přechodem časopisů na barvu. Díky nezištným radám Václava Krále se postupně naučil malovat akvarelovými barvami míchanými s temperou (kvaš). „Po roce 2000 jsem ale začal dělat na zakázku sérii velkých obrazů a s kvašem by to byl problém. Zjistil jsem, že úplně nejlepší je pro mě akryl. Zatímco přes kvaš se moc malovat nedá, akryl, když uschne, už se ani nehne,“ pochvaluje si Jiří.
Splněná přání
Ptala jsem se, co udělalo autorovi těch úžasných závoďáků v životě největší radost. Bez zaváhání řekl: malování. A pak ještě přidal. „Život mi vlastně splnil všechno, po čem jsem toužil. Mám skvělou ženu a dva šikovné syny. Maloval jsem pro časopisy a poznal spoustu závodníků a lidí, o kterých jsem do té doby jen četl.
Navštívil jsem slavné závodní okruhy, dokonce jsme se jako novinářská posádka zúčastnili mezinárodní rallye Tour de Europe, což v roce 1984 vůbec nebylo snadné. Další přání jsem si splnil knížkou o závodních autech postavených v Československu, kterou jsme ještě před revolucí udělali s Karlem Řepou. A moje obrázky pak použili v knížkách i další autoři.“
Radost prý udělala Jiřímu Ramešovi také možnost namalovat jiné motivy než auta. „Za to můžu poděkovat Mirkovi Lipinovi z Galerie La Femme, který čas od času vypisuje Domácí úkoly na určitá témata. Myslím, že není špatnej obrázek libeňského plynojemu, který jsem dělal na Hrabalovské téma. Inspiroval mně film Něžný barbar. Proč nemaluju víc takových věcí?“ reaguje na mou otázku. „Ale já bych si občas něco jiného namaloval, svádí mě to, ale mám pořád zakázky na auta. A to je vlastně taky radost.“
Text: Marie Rubešová
Foto: archiv Jiřího Rameše
Jiří Rameš
Narodil se 16. 3. 1954 v Děčíně, kde vystudoval devítiletku i strojní průmyslovku (maturita v roce 1973). V roce 1976 zakotvil jako konstruktér v Avii Letňany. Od roku 1983 pracoval v časopise Automobil a jeho práce publikovaly i další časopisy, např. Motoristická současnost, Automobil, AutoTip nebo německý Fernfahrer. V roce 1990 odešel na volnou nohu, aby se mohl plně věnovat výtvarné činnosti v oboru motoristického sportu, která je jeho hlavním zájmem už od dětství. Žije a tvoří v Praze-Letňanech, s manželkou Alenou má syny Jana a Michaela. Jeho ilustrace se staly součástí několika knižních publikací. Obrazy Jiřího Rameše vlastní mnoho českých i zahraničních automobilových závodníků, manažerů a firem.
